Contact Us

Use the form on the right to contact us.

You can edit the text in this area, and change where the contact form on the right submits to, by entering edit mode using the modes on the bottom right. 


Prague

Dog & Pineapple is a fresh new lifestyle blog from the downtown of Prague. You can find personal articles about inspiring people, healthy living, fitness, beauty and fashion. 

CZ-blog

Filtering by Category: Diář

Rekonstrukce

Tereza Šťastná

Nedávno jsem psala o tom, jak jsme se přestěhovali do většího bytu no a nyní vám budu vyprávět, jak jsme se rozhodli ho vylepšit. 

Už při stěhování jsme věděli, že se chceme pustit do opravy podlahy. Jak už to tak v klasických pražských bytech bývá, máme zde kvalitní dřevěné parkety, které ale byly zakryté lakem jak ze sokolovny a k tomu ještě popraskaným. No a když už v tom budeme, tak jsme si řekli, že i vymalujeme. 

Jenže jak už tomu tak bývá, rozhodli jsme se, že natřeme i naše dřevěné trámy. Sasho se 2x vydal cestou pokus omyl a začal je natírat akrylem, až nám nezbývalo nic jiného, než trámy nakonec i obrousit a natřít lazurou. To samozřejmě rekonstrukci protáhlo, ale výsledek stojí za to. 

Další věc, která byla v původním plánu bylo natřít zábradlí. Dřív totiž mělo poměrně slušnou tmavě šedou matnou barvu, jenže někdo v průběhu let tuto barvu zakryl odporným pseudo stříbrným akrylem, který se na některých místech loupal. Vybrali jsme tedy matnou černou barvu a natřeli jak zábradlí, tak konstrukci. Kombinace matné voskované podlahy a matného černého kovu okamžitě pozvedla úroveň bytu na level 3. 

Dlouhou dobu jsem Sashu taky přemlouvala, abychom změnili světla. Vždycky se tvářil jak naprostý kakabus, ale ta rekonstrukce v něm rozdmýchala chuť kutit a tak se mi povedlo ho přesvědčit na bodovky. Dokonce se mu to zalíbilo natolik, že jsme vyměnili všechna světla v bytě. A ano, téměř všechna jsou bodovky. Je to totiž skvělá možnost, jak si světlo nasměrovat tam, kam potřebujete a výsledný efekt osvětlené místnosti vypadá luxusně. 

Já samozřejmě neustála listovala Pinterestem pro inspiraci, až jsem narazila na fotografii nádherné kuchyně v černé barvě. Tak jsem to milému poslala a čekala odpověď ve smyslu: "Ty jsi se fakt zbláznila!" Místo toho mi ale přišlo: "Wow, to je top, to by bylo super!" No a hádejte co, investovat do nové kuchyně jsme nechtěli, a tak jsme si dvířka přestřikali na černo, vyměnili úchytky za kožené a hádejte co? Už jsme byli tak na level 6. Je to vlastně strašně snadná věc, ale tak efektní!

Pak jsme už ladili drobné detaily jako čím zakrýt stary ošklivý gauč a jak rozsvítit tmavý kout. A samozřejmě nás ještě čeká pořízení nové lednice, skříní a gauče. Ale o tom až jindy. Teď se podívejte jak to při rekonstrukci vypadalo.  

 

Proč jsem vyměnila šatník za zahradu

Tereza Šťastná

 Všichni, kdo mě znáte, víte, že miluju módu. Sleduji přehlídky z fashion weeků po celém světě, pravidelně sleduji velké módní osobnosti, zajímám se o nové talenty, názory, materiály. A ano, ačkoliv jsem nikdy nebyla přímou součástí tohoto světa, byla jsem do něj částečně zatažená, stejně tak jako umělecký svět, ze kterého jsem tak nějak do společnosti vzešla. A ačkoliv to bylo fajn, setkávat se a přátelit se se všemi těmito zajímavými lidmi, zjistila jsem, že ve skutečnosti místo rozvoje mé kreativity ji akorát blokují a já se soustředím na ně, místo na sebe. 

  A tak jsem na začátku tohoto roku udělala velmi zásadní rozhodnutí. Dělat to, co dělá dobře mně a co mě ve skutečnosti nabíjí a inspiruje. 

Zatímco procházka v muzeu, galerii nebo třeba jen Pařížskou ulicí je velmi inspirativní, není to něco, co bych chtěla dělat na pravidelné bázi. Já se vždy nejlépe cítila v přírodě, kde má člověk stále možnost se propojit se svými kořeny. 

Myslím, že už začínám být totiž přesycená všim, co se děje. Štve mě politická situace, štve mě, že na mě na internetu i z televize křičí reklamy, reklama je v knihách, venku kam se podívám. A proto potřebuji být někde, kde mohu něco budovat a zároveň do toho vynaložit veškerou energii.

Potřebuju zkrátka někam, kde můžu vydechnout.

Mé ohlédnutí za rokem 2017

Tereza Šťastná

První týden nového roku je za mnou a já mám konečně jasno v čem chci aby byl rok 2018 jiný a zároveň mám i chvilku na to, reflektovat, co mi uštědřil rok předešlý. 

Když se ohlédnu zpět do doby přesně před rokem, vybavuju s jakou nejistotou jsem do něj vstupovala. Koncem ledna jsem měla přijít o jednu spolupráci, která měla podstatný finanční podíl v mé obživě. A když mi před svátky oznámili, že spolupráci ukončí již od začátku ledna, byla jsem strašně nervózní, jak to se mnou v roce 2017 po finanční stránce vlastně bude. K tomu se přidal druhý klient, který získal dojem, že online marketing v dnešní době nepotřebuje, čímž mi moc klidu nepřidal. Do toho má nejlepší kamarádka porodila dítě a já věděla, že už nebude prostor pro přátelství, tak jak do té doby bylo a tušila jsem v kostech, že ten rok bude přelomový z více ohledů. 

 Ale jak už tomu tak bývá, když skončí jedna příležitost, objeví se někde druhá a stalo se. Objevila se jedna malá práce, která mě ve výsledku stála nejen čas, tak i horší ohodnocení a co je na tom úplně nejhorší, mé přátelství . Rozhodla jsem se, že už nechci být freelancer, který se živí prací s vícero klienty, protože je to moc úsilí a menší klienti většinou nechápou, jaký význam pro ně mé služby mohou mít. Ukončila jsem i tak svou práci, ve které jsem stejně neměla vidinu žádného posunu a můj osobní rozvoj byl v seznamu mého nadřízeného na posledním místě. Nebyl prostor pro kreativitu ani důvěra v mé projekty, a když mi přistála zajímavá nabídka od jedné headhunterky, neváhala jsem a zapojila se do výběrového řízení na dodavatele služeb pro HR oddělení ve ŠKODA AUTO. A vyhrála. Opustila jsem tak starou práci a vydala se vstříc osobnímu rozvoji. 

Potkala jsem partu skvělých lidí, získala skutečně dobré vedení, které mi důvěřuje a podporuje můj rozvoj, spolupracuji se skvělou agenturou a spousta věcí se mi konečně srovnala v hlavě. Ano mám možná míň času na své osobní nápady, na blog a na to být kreativní, ale jsem ve fázi života, kdy jsem orpavdu šťastná s tím, jak věci jsou. 

Dokonce i s kamarádkou jsme na cestě k obnově přátelství. Všechno si zkrátka sedá a to co ne, to je stejně jen v hlavě. Člověk má totiž život podle svého přístupu k němu. Celý život je jen a jen o vás a vaší hlavě. Pokud se stane něco, z čeho jste nešťastní, začněte od sebe. Přemýšlejte, jak se k problému můžete postavit. Každá tragédie, kterou jsem si v životě prošla mě posunula dál a já jsem za ty zkušenosti vděčná. 

Zkuste takhle k tomu roku 2018 přistupovat. Přeji spousty úspěchů! 

Vaše, 

Tereza 

Svátky

Tereza Šťastná

Tak jak jste si užili svátky? 

Já jsem se rozhodla si v jejich průběhu odpočinout jak po fyzické, tak po psychické stránce. Předvánoční shon totiž u mě byl letos extrémní vzhledem k tomu, že jsem musela dodělat jeden náročný projekt v práci a připravit svůj domov na oslavu s rodinou. Letos jsme se totiž rozhodli slavit u nás doma, alespoň jednu část, tu s tátou. 

IMG_0560.JPG

Projekt v práci jsem dotáhla do potřebné podoby, 21. a 22. nakoupila dárky, a 23. už chystala spolu s rodinou naši první "štědrovečerní" hostinu. Díky tomu, že jsme byli v Praze, s námi mohl oslavovat i Sasho a naši dva psi. 

Druhý den jsme se sestrou jely do Pradubic, oslavit Vánoce s mamkou a následně s širší rodinou. Pro mě jsou Vánoce mix nálad a úplně mi to nedělá dobře. V naší rodině jsou tací, pro něž Vánoce s rodinou znamená utrpení a já se přiznám, že ta toxická atmosféra mi osobně vadí. Při Vánocích s rodinou není vždy všechno růžové, ale je to přeci čas lásky a odpouštění, tak nevím, proč bychom si to všichni navzájem měli dělat ještě horší, když bychom se měli všchni snažit spolu vycházet. 

Navzdory tomu všemu pro mě ale Vánoce byly vlastně docela příjemné. Bylo hezké se sejít u stolu, povečeřet společně, což se nám za celý rok nepodaří, dát si trochu té radosti a dokonce se mi letos podařilo splnit mamce její dlouholetý sen. 

IMG_0559.JPG

Na 2. boží hod mě bohužel skolila chřipka a já byla tři dny neschopná ničeho, tak mám pocit, že jsem si toho volna neužila tolik, jak jsem mohla, ale to se bohužel stává. 

No a pokud by Vás zajímalo, co mi Ježíšek nadělil, tak jsem toho dostala spoustu. Letos byl ježíšek opravdu krásný. Pod stromečkem na mě čekal nový telefon, krásné naušničky, výborné knížky, krásně voňavé svíčky a spousta kosmetiky do koupele. Postupně se o to s vámi podělím. 

No a jak jste oslavili svátky vy? Co pěkného jste dostali? A především, jak vnímáte svátky s rodinou vy? Dejte mi vědět.

Pa T. 

 

IMG_0554.JPG

Moje léto

Tereza Šťastná

Jaké to je, když se vám v horizontu pár dní změní životní režim? Vyčerpávající a zároveň napínavé. Musíte se asi divit o čem je řeč, co? 

Nemyslete si, že jsem se na vás s články vykašlala, jen jsem před téměř dvěma měsíci udělala krok do neznáma a od té chvíle to byla opravdu jízda! Změnila jsem totiž práci. 

 Posledních několik let jsem fungovala v takovém velmi uvolněném režimu, po kterém jistě touží spousta z vás. Měla jsem práci z domova, neboť jsem živnostník a vedla si svůj denní režim docela podle sebe. Ráno jsem vstala s klidem, vyvenčila psy, udělala si snídani a pustila se do práce, kterou jsem si i tak šéfovala podle potřeb mých klientů a vlastních projektů, včetně blogu. Jenže takový pracovní den se mi nakonec protáhl až do nějakých 7 či 8 hodin večer a já měla z celého dne absolutní nic. A ještě jsem k tomu byla neustále zavřená doma. 

Umíte si tipnout kolik kroků jsem z těch doporučených 10 000 denně nachodila? Stěží 2 000. A tak jsem pracovala 10 i více hodin denně s nachozenými pár kroky a kynula si tak ve své bublině. 

Řekla jsem si, že potřebuju změnu a začala jsem se poohlížet po něčem novém. Shodou okolností mě oslovila jedna milá headhunterka s nabídkou řízení projektu pro jednu z největších českých společností. Nejdřív jsem se trochu cukala, protože tato práce zahrnuje dojíždění. Čím víc jsem ale o nabídce věděla, tím víc jsem byla přesvědčená, že je to náhoda, která se měla prostě stát. 

 Je to výzva do které postupně vplouvám poslední dobou. Místo vstávání v 8 ráno musím vstávat v 5:30. Pak mě čeká cesta autem a já jsem teprve vyplašený začínající řidič, takže je to velké drama, následuje den plný nových věcí, které se musím naučit. Cesta zpět do Prahy a obstarání domácnosti. Tak vypadá můj nový celý den. Pro vás je to možná rutina, pro mě krok dál v životě, ačkoliv ostatní to mohou považovat za krok zpět. Každý touží po nezávislosti, ale já toužím po výzvě, která s sebou nese režim. Abyste věděli, tak denní počet kroků jsem téměř ztrojnásobila, začala jsem jíst pravidelně a zhubla tak 3 kila, po příjezdu domů mě nečeká další práce, ale mohu večer věnovat cvičení, šití, odpočinku. A navíc se aspoň naučím konečně řídit. 

 Nebudu vám vyprávět, že všechny tyto velké změny jsou stres a zátěž a že já jsem z toho poslední týdny velmi unavená. Ale konečně jsem šťastná, že mohu pracovat na věcech, které mají smysl a že mohu něco ovlivnit. Tak se na mě nezlobte, že tu je méně článků, ale až si trochu zvyknu, bude jich tu víc. 

Co se stalo s mojí rukou?

Tereza Šťastná

Postovala jsem fotky a Instastories, ale vlastně jsem nikomu nevysvětlila, co se stalo. A protože je takové mini 4-týdenní výročí od téhle nešťastné události. 

Velikonoce jsme se rozhodli oslavit celá rodina pohromadě na naší chalupě na Vysočině, což zahrnovalo i Sashu a naše psy. Vzhledem k tomu, že v minulosti mezi našimi zabijáky a mamčiným psem proběhly nějaké konflikty, byla jsem dost nervózní, ale nechala jsem se přemluvit tím, že je na té velké zahradě ohlídáme. 

Když jsme v pátek večer dorazili, pustili jsme naší dvojici na zahradu, potom z baráku vypustili Charlieho (Westík - pes mojí mamky), zatímco táta si užíval golfu při západu sluníčka. V průběhu 10 minut ale proběhlo pár menších konfliktů a my se Sashou se rozhodli psy oddělit. Naštěstí máme dvě zahrady oddělené plotem, takže Yoda s Fionou byli zavření v jedné zahradě, zatímco Charlie v druhé. Bylo ještě třeba vyřešit díry v plotě, protože Charlie je známý mistr úniku, který je schopný vyrazit laťku dřevěného plotu, jen aby mohl zkouknout místní feny. Nějakým způsobem jsme tu největší díru zavřeli a mohl být klid. Já si hrála s naší dvojicí a Sasho s Charliem - asi minutu. Mistr úniku ale po minutě začal hledat způsob jak se za námi dostat a to se mu povedlo. Ve vteřině se vrhnul na Yodu a začal jejich boj na život a na smrt. 

Nebudu vám povídat, že sice jsme výcvikem prošli, ale rozhodně nejsem zkušený kynolog a tuhle situaci jsem nedokázala vyřešit jinak, než se je snažit od sebe odtrhnout. Už jste někdy zkoušeli na každé ruce udržet 10ti kilového běsnícího psa? Samozřejmě se vysmekli a zuřivě po sobě lapali a já se je snažila zastavit, zatímco Sasho se pokoušel otevřít rezavou bránu a dostat se k nám. No až se ti dva zuřiví kohouti zakousli do mé ruky. Jeden do palcového svalu a druhý do prstu jako takového a oba začli trhat. Za pár vteřin se k nám konečně Sasho dostal a dokázal ty dva běsnící idioty od sebe odtrhnout a v tom okamžiku jsem si všimla, že to pokousání je vlastně opravdu pokousání skrz kůži a že mám vlastně nejen pár děr od zubů, ale pěkně roztrhanou kůži a svaly a z těch několika ran mi doslova teče proudem krev.  

Zní to zdlouhavě, ale tohle všechno se stalo podle mého názoru tak pod minutu maximálně dvě. Sasho zavřel psy, na mě šla slabost, šli jsme do koupelny tu ránu opláchnout a pan doktor Sasho z ní začal vytahovat westíkovu srst. Samozřejmě jsem se dostala do šoku, takže s tím jak na mě šly mdloby, tak jsem začala opakovat jako zaseklá gramofonová deska, že musíme do nemocnice. Naštěstí jsem se přesvědčila, že můj autopilot funguje správně, protože jediné na co jsem v tu chvíli myslela bylo, že musím ruku zabalit a držet ji ve zvýšené poloze nad úrovní srdce. Sedli jsme do auta a vyrazili směr město, zatímco jsem na telefonu hledala nemocnici. 

S hrůzou jsme zjistili, že v tomto městě žádná nemocnice není a není tam ani lékaře, co by byl v pátek večer ochotný ošetřit úraz, tak jsme museli do nemocnice ve městě o kus dál. 

Dorazili jsme, doběhli do hlavní budovy a já konečně byla v ordinaci pod dohledem sestřičky, která by zasloužila facku za své arogantní chování a doktora, který měl ego, jako kdyby byl tím nejlepším traumatologem v republice. Musela jsem na sál, kde jsem si vyslechla, jak je důležité aby to doktor správně ošetřil a jak právě on je tím pravým, názorně mi také ukázal protažením takové speciální pinzety jak mám 4 díry v ruce skrz naskrz a ránu mi ošetřil. Když jsem poprosila sestřičku, jestli by neošetřila i rány na druhé ruce, poslala mě abych si je v umývárně omyla sama a že to potom postříká peroxidem. Sashu mezitím nazvali exotickým přítelem, což si vysvětluji tím, že je to prostě v zapadákově, ačkoliv se 90% z nich v létě stejně vypraví na balkán k moři. 

Sádra na ránu, antibiotika, klid na lůžku a donést vyšetření od veterináře. Tím se kapitola mého ošetření v této nemocnici uzavřela. Od pondělního rána jsem již byla v péči doktorů v Motole, kteří byli víc než úžasní a věnovali mi skvělou péči! 

No a o 4 týdny později je rána uzavřená, ale ještě daleko od zahojení. Problém je, že ačkoliv šlachy jsou v pořádku, otok na kloubech stále brání pohyblivosti, jizva táhne a sval je zkrácený. Bude to dlouhá rehabilitace. Nervy poškozené být musí, neboť po stranách prstu nemám jemný cit a doufám, že se obnoví a samozřejmě pohyblivost a síla palce je hrozná. Mám takový Barbie palec. 

IMG_8153.JPG
IMG_8154.JPG

Rozbil se mi šicí stroj

Tereza Šťastná

Poslední dobou se k šití moc nemám. Mám hlavu plnou věcí a vůbec se mi nechce ještě přemýšlet nad tím, jestli jsem něco našila správně nebo jestli budu následující hodinu sedět nad páráčkem v ruce. Možná bych dokonce řekla, že je to s šitím stejné jako s posilovnou, nejdřív se vám nechce a dlouho se přemlouváte a nakonec jste šťastní, že jste se do toho pustili. Alespoň tak to v tuto chvíli mám já. 

 Každopádně ale mám velký nedostatek tepláků a tenhle problém potřebuji urgentně vyřešit a tak jsem se pustila do jejich šití. Černé jsem ušila už v lednu a teď přišla řada na ty z počesané teplákoviny, která je teplejší. Proč jsem s nimi čekala až na oteplení opravdu netuším. 

Minulý týden jsem se hecla a udělala na Instagramu živé vysílání toho, jak si přenáším střih na látku a to jsem taky dodržela. Pak jsem slibovala, jak druhý den budeme šít a ono nic. Vůbec jsem se k tomu neměla. No ale včera večer jsem udělala další krok, šití. 

Vzhledem k tomu, že tyto tepláky nešiju poprvé nýbrž potřetí, mám už je relativně v ruce a netrvá mi tak dlouho je ušít. Včera jsem se tedy odhodlala, zavřela se do pracovny a pustila se konečně do šití. No a po 15 minutách se mi rozbil stroj. Abyste věděli, tak mám malý přenosný a lehký Brother, který je na to moje šití dostačující, jenže malý a lehký u strojů většinou nebývá dobře. 

Minulý rok se mi podařilo strhnout podavač látky - ty malé zoubky dole, které při šití jezdí sem a tam. Dala jsem tu svojí mašinku teda do opravy, kde mi sice řekli, že to rychle nebude, ale že to budou dva měsíce, to jsem nečekala. Pan opravář navíc byl dost nepříjemný, pak mi ještě řekl, že jsem si koupila snad ten nejhorší stroj. A když jsem si to šla vyzvednout, tak mi ani nedokázal odpovědět na otázku, co s tím vlastně bylo. Doma jsem pak zjistila, že je ten můj stroj o dost hlasitější, což je známka špatného mazání. No nic, promazala jsem ho sama. 

Včera ale začal šít nějak divně. Hodně hlasitě a někde uvnitř o něco drhnul. Až do fáze, kdy se zasekl a nešil dál. Při představě, že budu zase dva měsíce bez stroje a vyslechnu si, jak jsem hloupá, že jsem neinvestovala do lepšího, mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Rozhodla jsem se, že tomu přijdu na kloub. 

Vím, že se to nemá a vy to nedělejte, ale vzala jsem do ruky šroubovák a stroj si sama otevřela, abych se podívala, co se to tam vlastně stalo. Všude byl samozřejmě prach z těch teplákovin, které v poslední době šiju, ale jak to tak vypadá, problém byl ve špatném promazání a rameno jehly se tak zasekávalo na prachu a odřených částečkách, až se prostě zadřel úplně. Vzala jsem to všechno tedy pěkně z pucu a olejovala a čistila jsem snad 5x. Ušpinila jsem přitom sebe, tepláky, stůl a snad všechno okolo, ale z hrdostí mohu říct, že jsem si zvládla opravit, vyčistit, promazat celý šicí stroj s pocitem, že zatím nemám potřebu svěřit ho do péče nepříjemnému a pomalému pánovi. 

Naneštěstí po hodině šití se začal zastavovat motor. Zkrátka, chlupy pouštějící teplákovina je pro tohoto miláčka dost velký problém a bude třeba jít do opravy. Tak snad pochopíte, že dva měsíce nic moc neušiju. 

Za pár let bych si stejně ráda koupila stroj nový, ale s mým plastovým strojem bych přeci jen chtěla ještě nějaký ten rok vydržet.

 

 

Láska

Tereza Šťastná

Vote co? Měla jsem rozepsaný článek o Valentýnu, jak bude stát za nic, protože u nfs nikdy Nic pořádně neoslavíme, o tom, jack jsem se nadchla příliš pro oslavu, koupila všechny ty dekorace a představovala si, jak mě ráno probudí květiny. 

Nic takového se nestalo a já věděla, že and nestane. Abych byla úplně upřímná, procházíme si teď trochu takovou divnou fází a snažíme se ji vyřešit. 

Proč bychom ale měli dělat tent den něčím speciálním, když bychom měli správně oslavovat naši lásku každý den? 

27 let...

Tereza Šťastná

Dnes je mi 27 let. Pro někoho je to hodně, pro jiného zase sakra málo. Pro mě to neznamená nic zvláštního. 

 Minulý rok jsem psala článek o tom, co bych vzkázala svému dvacetiletému já. Letos vám povím něco trochu o sobě a o tom, jaké těch 27 let pro mě bylo. 

Narodila jsem se v Pardubicích, kde jsem si prošla školkou, základní školou i základní uměleckou školou. Od malička jsem dělala balet, tak jako moje o 11 let starší sestra, která tou dobou studovala taneční konzervatoř v Praze. Dost možná díky tomu jsem vyrostla jako takový polo-jedináček. Byla jsem extrémně živá, takže tanec byl skvělým vyžitím. Jen naše učitelka na mě někdy byla o dost drsnější než na ostatní, křičela na mě za chyby, ať už jsem je dělala já nebo ne, dokonce mi půl roku nadávala, že jsem si pokaždé zapoměla piškoty, které jsem nemohla najít a rodiče mi nechtěli koupit další, přitom je celou dobu měla ona u sebe ve studiu a vrátila mi je až s vysvědčením na konci roku se slovy: "nechybí ti něco?". Díky téhle zkušenosti jsem s baletem zkoncovala, pak jsem se věnovala aerobiku až do té doby, kdy jsem musela podstoupit operaci kolene, protože jsem nejspíš dělala nějaký cvik špatně a vytvořila si svalovou nerovnoměrnost spolu se zánětovými výrůstky. Od té doby už jsem se sportu nikdy moc nevěnovala a moje hlavní hobby byla výtvarka a focení. 

 Díky svému novému zájmu jsem si připadala dost nepochopená. Hudbu jsem poslouchala jinou než ostatní, vnímala jsem svět maličko jinak, vizuálněji, emotivněji. Rozhodla jsem se odejít do Prahy, na grafickou školu, studovat fotografii. Nikdo z mého okolí neočekával, že se mi té šance dostane, protože brali jen 10 lidí do třídy, ale já se dostala a odstěhovala se na internát. Nikdy jsem nebyla úplně typ, co vychází s holkama, spíš jsem si rozuměla s klukama, možná proto, že my holky umíme být dost zákeřné a závistivé, tak pro mě internát byl ze začátku trochu nesnesitelný, ale časem jsem si na to zvykla, našla si skvělé kámošky a ve výsledku to byla super zkušenost. 

Ve škole se potkávaly potomci slavných umělců, děti vyrůstající v kulturnějším prostředí než třeba já a tím, že jsem nebyla úplně z Prahy jsem se nikdy moc necítila součástí kolektivu. Taky jsem úplně nepotřebovala trávit večery po hospodách a večírcích. Vždycky mi to přišlo jako ztráta času. V tom jsem asi po tátovi. Samozřejmě proběhla první velká láska, zlomené srdce, drama, atd. To k tomu věku a umělecky založeným duším zkrátka patří. 

Poté jsem odjela do Kanady, kde jsem chvíli pracovala v marketingu, abych si otevřela obzory a naučila se tomu, jak to ve světě chodí, po návratu jsem hlídala děti kamarádkám mé sestry a připravovala se na příjímačky na VŠUP (Umprum), kam jsem se nedostala hned po škole. Tam jsem se dostala, i když šance byly opět malé. K tomu jsem začala pracovat, protože bez peněz to zkrátka nejde. Rozvod rodičů, zase lásky, zase zlomená srdce, ztráta nejlepšího kamaráda, nová láska, nové bydlení, nová práce nový život. Všichni to máte určitě podobně. 

 Vždy jsem tak nějak životem proplouvala, lidi do něj vstupovali a zase odcházeli, stejně tak příležitosti. Některé byly špatné, jiné skvělé. Já ale pochopila jedno, a to že v životě je všechno, ale naprosto všechno, jenom čistě na vás. Potkáte idioty a někdy budete tím idiotem vy. Musíte mít svůj život pevně ve svých rukou a za své chyby nesmíte nikdy obviňovat nikoho jiného. Když budete dole, řekněte si, že budete lepší, že se nahoru dostanete zase sami. Nikdo vás nemůže udělat úspěšným, jen vy sami. A nikdy nelitujte žádné zkušenosti, protože ty z vás dělají to, co jste. Buďte sami sebou a sami za sebe. Jen tak budete skutečně šťastní. 

 A nezapomeňte na poslední věc, v životě mi to extrémně pomohlo. Neustále se učte novým věcem. Nejen, že to pomůže rozšířit vaše obzory a možná i zvýšit IQ, zkušenosti se cení víc jak kontakty. Poznávejte nové chutě, místa, zážitky, čtěte, cvičte, najděte si nové hobby. Nikdy nevíte, kam až vás dostane. 

Tak to je moje 27 let moudrosti. 

A nebojte, za 14 dní mi ten zub moudrosti vytrhnou a budeme zase tam, kde jsme byli. 

Vaše Terka!

 

Moje Lednová Challenge

Tereza Šťastná

 Nevím, jak vy, ale já mám v lednu vždycky pocit, že můj dům potřebuje vyčistit. Nemyslím doslovně vydrhnout, i když to by se také hodilo, ale ráda bych začala rok tak nějak čistěji. Aby moje myšlenky mohly volně proudit a ne abych byla sužována množstvím věcí, které se v mém domě nahromadily. 

  Asi dva měsíce zpátky jsem začala poslouchat výborný podcast The Minimalists, který se věnuje minimalismu, jak už koneckonců název vypovídá. Jenže minimalismu jako stylu života a ne bílému profilu na instagramu, a tak pánové Joshua a Ryan řeší, jak si zjednodušit život a prostředí ve kterém žijeme, abychom uvolnili prostor pro zážitky a svůj život. 

Dost často zmiňují něco, co se jmenuje "30-day game" a je to metoda, jak si vyčistit domov od zbytečností. Jedná se o to, že se každý den zbavíte věcí, které nepotřebujete. První den jedné, druhý den dvou, třetí tří atd.. Metoda úklidu je to skvělá nicméně nejsem si jistá, jestli bych zvládla vyhodit 31 věcí za den. Trochu si tu výzvu upravím a po celý leden každý den vyhodím jednu věc. Samozřejmě ne tak, že bych každý den vyhodila jeden papírek nebo krabičku, ale budu to brát jako celek. 

No, já vím, že nezačínám přesně 1., ale důležité je začít. Ráda bych se ale s Vámi o vyhozené věci podělila, proto mě nezapomeňte sledovat na instagramu, protože každou věc, kterou vyhazuji, ukážu ve svým Instagram Stories. A pokud o něco budete mít zájem, tak mi tam nechte zprávu a nějak se domluvíme. 

A ještě jedna věc. Kdo do toho jde se mnou? 

Tereza

Proč zde neřeším Vánoce

Tereza Šťastná

Ahoj, 

od mého posledního příspěvku je to jíž nějaká doba a možná se divíte, proč tu nebyl ani jeden příspěvek věnovaný vánocům. 

Za těch posledních 14 dní jsem si prošla poměrně zvláštním obdobím, které mě donutilo přehodnotit celý marketing kolem Vánoc. Sleduji dění na ostatních blozích a je mi jasné, že články typu: "moje tipy na dárky" zvedají návštěvnost úplně každému, ale já vždycky dělala věci trochu jinak. I na úkor počtu čtenářů či spolupráce se značkami. 

Celý prosinec jsem si procházela velkými pracovními převraty. Pár dní jsem z toho byla přepadlá, ale nakonec mě to posunulo v práci na mých vlastních nápadech a možná je to ta cesta,kterou se mám vydat. Takže na konec vše dopadlo velmi dobře. Nicméně stres, kterým jsem si díky tomu prošla se podepsal na mém zdraví a vzápětí mě zachvátila střevní chřipka, kterou jsem doteď nikdy neměla. Byla jsem dost vyčerpaná, sotva jsem se mohla hnout. Uvědomila jsem si, ale jak rychle se může mé zdraví zhoršit, jak je vlastně křehké a jak moc ho beru za samozřejmost. Přitom ještě donedávné doby jsem trpěla všemi možnými potížemi, které mi způsobil právě stres. 

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, jak všichni šílí. Že nemají dárky, že je štve rodina, že toto není tak, jak si představují atd. Zbytečně na sebe přivoláváme negativitu, nervujeme, připouštíme si všechno nepříjemné a klademe na sebe zbytečně vysoké nároky. 

Nechtěla jsem přispívat k vašemu a svému stresu a připomínat, jak se Vánoce blíží světelnou rychlostí. Jsou to přeci jen svátky klidu a míru. 

Proč bychom my holky měly držet spolu. Víc než kdy jindy.

Tereza Šťastná

Ve stínu událostí posledního týdne jsem začala velmi uvažovat o tom, jak je důležité, abychom se my ženy vzájemně podporovaly. 

Ačkoliv si my v České republice můžeme říct, že se nás názory amerického prezidenta netýkají, není tomu tak. Ať už si to přiznáváme nebo se to v sobě snažíme potlačit, americký prezident je politická funkce, které se dostává nejvíce pozornosti a jeho názory tedy mají svým způsobem vliv na celý svět. Být prezident idiot v zemi, která nikoho nezajímá, jako tomu je u nás, je vlastně docela zábava, protože jeho vliv je minimální a může nás dráždit tak maximálně tím, že dá státní vyznamenání svým kamarádům, pošlape naši národní hrdost na nějakém sněmu, či popije s prezidentem Ruska a Číny. Jeho mandát je ovšem krátký a vliv na světovou politiku mizivý, a tak vlastně nestihne nic moc ani zkazit a není pro nás nějakým významným rizikem. Na druhou stranu americký prezident xenofob, rasista, sexista představuje skutečně vážný společenský problém, který zkrátka hluboce zasáhne úsilí všech obhájců lidských práv. A co teprve vliv, který bude mít na mladé, kteří si zatím utvářejí názor na svět? 

Dost o Trumpovi, protože si upřímně nezaslouží, abychom na něj plýtvali energii. Ráda bych ale reagovala na slova jeho oponentky, Hilary Clinton, která pronesla při svém projevu po volbách. Proč? Protože jsem si díky ní uvědomila, jak důležité je, aby ženy podporovaly ženy.

Z historie je jasné, že jsme to neměly vždy tak jednoduché. Bojovaly jsme za svá práva a postavení ve společnosti a nyní se vrátíme pár kroků zpět. Možná budeme muset opět čelit sexismu v našem okolí a ve společnosti dost možná budeme víc narážet na hulváty, kteří mají pocit, že jsou vůdcem smečky. Zkrátka se kolem nás určitě vyloupne pěkná dávka debilů. 

Nesmíme ale zapomínat, že v jednotě je síla. My ženy bychom měly oslavovat každý úspěch, kterého nějaká žena dosáhne, měly bychom se podporovat, pomáhat si a držet pospolu, vzájemně se inspirovat. Každý úspěch totiž bude důkazem, že ve společnosti máme své místo, které nám nemůže nikdo upřít. Oslavujme naši krásu v každé podobě, naše dovednosti, ženskou intuici a empatii. 

Být ženou by totiž nemělo být nic špatného a neměly bychom se za to stydět a stahovat se do ústraní. Naopak, pojďme přijmout samy sebe takové jaké jsme, mějme se rády a nehrajme si na rivalitu. 

Rozhodla jsem se proto tematicky svůj blog obohatit. Chtěla bych zde mluvit o ženách, které mě inspirují, o svých kamarádkách a jejich zkušenostech a o těch ženách, které se rozhodně nepodřizují diktátu společnosti. 

Možná to pro některé z vás nebude tolik zajímavé, jako co jsem si kam oblékla a co jsem si ušila, ale já nikdy nechtěla mluvit pouze o kosmetice a módě. Blog je kus mého světa, kde mohu sdílet své názory a vést diskuzi, vždycky jsem chtěla, aby zde byla nějaká přidaná hodnota, jako pátrání po udržitelné módě. 

Snad se tedy na mě nebudete zlobit a povedete se mnou dialog i o tématech, která jsou důležitá. 

 

 

 

Mercedes Benz Prague Fashion Week Backstage

Tereza Šťastná

 Od poslední přehlídky na Mercedes Benz Prague Fashion Week uběhl víc jak týden, a tak je čas na krátké ohlédnutí.  

 Tuhle sezónu jsem měla štěstí, a dostala jsem se na dvě přehlídky. Tou první byla přehlídka Mira Saba a druhá mé milované Petry Ptáčkové, na které jsem se mohla i drobně podílet, dokonce jsem se naučila nový šicí trik se šikmým proužkem. Ale o tom až jindy...

 No a teď vám přináším drobný fotoreport toho, co se odehrávalo v backstage, protože letos, poprvé ve svém životě, jsem se tam dostala. A abych byla upřímná, vše je tak extrémně chaotické, přesně tak jak každý říká. Co si ale pamatuji ze studií na uměleckých školách, instalace se vždy dělají na poslední chvíli a dokonce ještě hodinu před tím, než dorazí komise, se všude po zemi válí odpad z instalace. Módní svět není o moc jiný.  

 Navíc, tímhle chaosem procházejí i ti nejlepší z nejlepších. Chcete to vidět na vlastní oči? Podívejte se na dokumentární sérii The Day Before sérii na M2M.tv, dokument, který sleduje největší návrhářské hvězdy 24 hodin před jejich přehlídkou.  

Velká psí operace

Tereza Šťastná

Velice se vám všem omlouvám, že jsem v poslední době nic moc nepostovala, ale můj srpen byl upřímně řečeno nahovno. 

Jak asi víte, jsem hrdou majitelkou těch dvou nejlepších psů, kteří se kdy narodili - dvou bostonských teriérů Yody a Fiony. Yodu, kterému jsou aktuálně 3 roky, máme už od štěňátka a 6ti letou Fionu, kterou jsme si vzali před rokem a půl od jejích předchozích majitelů, kteří pro ni hledali nový domov. 

Oba naprosto zbožňujeme a i přes maličko problémový začátek se začali zbožňovat i oni dva. Bohužel pár měsíců zpátky, jsme obdrželi smutnou zprávu a to, že Fioně se na mléčné liště udělal nádor a bude muset podstoupit operaci. Po několika nocích strávených průzkumem a hledání doporučení, jsme v Praze našli skvělou kliniku, a já se tak octla na operačním sále, držíc svoji holčičku, aby nespadla, když dostala anestézii. 

Operace proběhla úspěšně a spolu s odstraněním mléčné lišty s nádorem jí i vykastrovali. Měli jsme opravdové štěstí, protože jak se ukázalo, nádor nebyl zhoubný a nemohl se tedy ani rozšířit. 

Celý proces hojení byl samozřejmě osina v zadku. Museli jsme přeorganizovat spaní, protože když má váš pes 40 vzájemně provázaných stehů na břiše, musíte se ujistit, že si nevytáhne ani jeden. Musím uznat, že naše holčička byla fakt skvělá pacientka. Já se samozřejmě probouzela pokaždé, když se pohla, také abych jí poupravila její pooperační outfit, který po její hladké srsti klouzal dolů aby ji neškrtil tolik na ramenou, také abych se ujistila, že nemá bolesti. Tenhle režim nám trval dva týdny, ale v okamžiku, kdy jí vytáhli stehy byla zase ta stará, dobrá, skákající Fiona. 

Ještě podotknu, že jsem jí vyrobila speciální nemocniční obleček, který jste mohli vidět na mých Instagram Stories. Byl vyrobený z topu z velmi měkké bavlny, takže byl o hodně lepší variantou než ten z ordinace. Dokonce i veterinářka mi pochválila šicí dovednosti (i když na takovou věc nejsou skoro potřeba a vyrobené to máte doslova za 5 minut).

Měli jsme obrovské štěstí, ale ráda bych vás upozornila, že ne všechny připady dopadají tak dobře. Pouhé dva dny před Fioninou operací zemřela fenka mamky mého přítele, protože měla zhoubný nádor, který se rozšířil do jejích plic. 4 měsíce po té stejné operaci jako jsme absolvovali my. Rozhodně bych se nerada vydávala za experta, abych mohla psát takováto tvrzení, takže si je ověřte se svým veterinářem, ale šance, že nádor bude zhoubný je až 50%. jako prevence je prý nejlepší nechat fenu kastrovat ještě před prvním háráním. Takže prosím, nebuďte paličatí a nenalhávejte si, že to není potřeba. Poraďte se s veterinářem, který má vaši důvěru a preventivně kastrujte. 

Mimochodem, včera to byly tři týdny od operace a Fioně se daří skvěle. Už se chová jako kdyby žádná operace nebyla, nemá bolesti, skáče a běhá a vše se zdá být téměř zahojené. Stále nás čeká ještě operace druhá, kdy jí preventivně vyjmou druhou stranu mléčné lišty, ale to teď díky nezhoubnosti nádoru může počkat. 

Pokud jste si prošli něčím podobným se svým miláčkem, budu ráda, když se o svůj příběh podělíte dole v komentářích. 

Otázky, které byste si měli položit než se začnete učit šít

Tereza Šťastná

 Říká se, že mistrem se člověk stává až po pořádném tréninku. Když dojde na šití, platí to stejně, jako když se učíte salto vzad. 

 Šití je dovednost, která se dá naučit docela snadno. Využívá jednoduché logiky a schopnosti číst. Doopravdy, nikdo po vás nechce, abyste si tvořili hned vlastní návrhy. Šití může být tak snadné jako dojít si do obchodu pro střih, látku a pár nití a postupovat podle návodu. To samozřejmě, pokud vlastníte šicí stroj. Jestli ne, nezapomeňte se stavit po cestě pro jeden. 

 Ale předtím, než se začnete učit šít, byste se měli zeptat sami sebe na pár otázek. 

"Mám na to čas?"

 Speciálně v začátcích vám šití může zabrat spoustu času. Jde o to, že se učíte a na své cestě budete dělat chyby. To pak musíte vyparát co jste ušili a ušít to znovu a lépe. V nejhorším případě budete muset zaběhnout do obchodu pro trochu víc látky a vystřihnout si to znovu. Z chyb se ale všichni učíme.  

"Mám na šití trpělivost?"

Tahle otázka souvisí s tou první. Pokud se snadno něčeho vzdáváte, šití nejspíš nebude pro vás. 

"Můžu si to dovolit?" 

U všeho, do čeho se budete chtít pustit, musíte udělat nějakou počáteční investici. Budete potřebovat šicí stroj, ten se může docela prodražit, ale pokud investujete do kvalitního přístroje, vdrží vám na celý život. Potom to chce nůžky, špendlíky, nitě, metr, pratelná pera a spoustu dalších věcí. Pravda je, že pro začátek toho ale moc nepotřebujete, protože až na základní věci se dá vše koupit později. 

 Pokud ale nemáte nikoho, kdo by vás šití naučil a zvažujete nějaký kurz, počítejte s další investicí. Na vědomostech by se ale šetřit nemělo. 

"Na kolik mě zhruba vyjde jedna věc?"

 Upřímně, cena se odvíjí od materiálu, který použijete. Na začátku si proto kupte super levné látky, protože když něco pokazíte, nebude vás to tolik mrzet. Pokud si chcete ale ušít něco speciálního z drahé látky, ušijte si to nejprve z levné. Tak postupují i normální krejčové a ochrání vás to od breku, pokud vám výsledný oděv nepadne. 

"S čím bych měla začít? "

Rozhodně si nemyslete, že si jako první věc ušijete límečkovou košili se záševky a sklady. Je super být ambiciózní, ale začněte s malými projekty, které mají jednoduché linie. Každý střih má uvedený stupeň obtížnosti, tak začněte od těch nejjednoduších. Burda magazín má také vlastní verzi pro začátečníky, kde je každý střih popsaný obrázky, krok za krokem.  

"Jsem ochotná být často doma?"

 Sestra mojí babičky mi jednou řekla: ‚‚Byla jsem hloupá, protože jsem si šití zamilovala, ale když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že jsem celý život strávila doma šitím.’’ A já vás varuju, jakmile jednou něco začnete, budete chtít zůstat doma, dokud to nedošijete. 

"Jaký šicí stroj bych si měla pořídit?"

Pátrejte. Podívejte se, co výrobci nabízí ve vaší cenové relaci. Nekupujte si ten nejlevnější stroj, který prodávají v Tescu, protože brzy budete chtít, aby vám stroj ušil tlustší vrstvu. Pořiďte si těžší stroj někde uprostřed cenového rozpětí, pokud nechcete do nového koníčku investovat příliš. Vždycky ho můžete prodat a koupit si lepší nebo se naopak k šití nevrátit. . 

"Mám dostatek prostoru?"

ŠITÍ ZABERE OPRAVDU HODNĚ MÍSTA. Zamyslete se nad extra stolem, protože jakmile se s šitím roztáhnete na tom jídelním, už se asi nenajíte. Budete pracovat s velkými papíry, látkami, musíte někam dát stroj a všude budou nitě a odstřižky. Kuchyň na to opravdu není nejlepší. 

"Bude mi to stát za to?"

 Vím, že mně ano. Vím, že když se mi něco pokazí, můžu si to sama opravit, méně nakupuji v obchodech a vybírám si, za co se vyplatí peníze dát a co si třeba ušiju sama a lépe. Navíc je to skvělá relaxace od práce u počítače celé dny. 

Dobře si své odpovědi promyslete, a pokd se cítíte připraveni, tak konečně začněte. Zeptejte se mého přítele, který vám řekně, že šití je sexy.  

Pokud byste se mě rádi zeptali na něco dalšího, tak se klidně ptejte dole v komentářích. 

Jen pro holky

Tereza Šťastná

 Omlouvám se svým čtenářům opačného pohlaví, ale tenhle článek je ženská záležitost. Nechci někoho znechutit či odradit, takže pokud nemáte rádi řeči o menstruaci, raději nečtěte dál.

 Je to tak, včera byl mezinárodní den žen a já bych ráda podpořila svou ženskost tím, že bych načla konverzaci o tom okamžiku měsíce, který všechny tak nenávidíme. 

 Když jsem to poprvé dostala, bylo mi 11 a byla jsem zrovna na cestě na regionální závod v závodním aerobiku (tenkrát to byla velká hitovka) a vzpomínám si, jak jsem se ráno probudila s bolestmi a myslela jsi, že jsou z nervozity. Moji rodiče odjeli na chalupu a když jsem viděla, co se děje, napsala jsem mamce SMS, protože jsem se příliš bála jí zavolat. Ona odpověděla, ať si vezmu vložku a vyperu si kalhotky ve studené vodě. A já udělala přesně to a šla jsem soutěžit. 

 Ten den jsem se neumístila. Bylo mi zle, břicho plné křečí a vložka byla pod mými legínami vidět speciálně, když jsem se neustále měla předvádět roznožky. Ten večer jsem s mamkou měla "tu řeč", kdy mi vysvětlila, že bych se neměla při menstruaci koupat, ale jen sprchovat a že bych měla používat vložky a ne tampony, protože je to prostě zdravější. Asi dva roky jsem se jejími radami řídila, ale přemýšlela jsem nad tím, proč je na krabici tampónů, že jsou "doporučeny českou gynekologicko porodnickou asociací" a proč by měl být neprodyšný kus plastu mezi nohama lepší? A proč si sakra nemůžu dát koupel, když mi tolik ulevuje od křečí?  

 Asi po roce, jsem konvertovala do náboženství tampónů a klidně jsem se koupala. Poznala jsem své tělo a jak zvládat periodu. Čím jsem starší, tím jsem náladovější někdy i nenávistná (omlouvám se všem, kteří mi přejdou přes cestu v těchto dnech), moje křeče jsou silnější a touha po Ben & Jerry neustává. 

  Minulý měsíc jsem ale objevila jednu zcela zásadní informaci (resp. internet objevil) a dočetla jsem se o pesticidech obsažených v bavlně, která se na výrobu tampónů používá. Nevím, jestli je to hoax nebo skutečná vědecká studie, ale znovu jsem začala uvažovat, jestli tampóny skutečně nejsou také špatné řešení, protože přeci jen vsakují všechnu vlhkost ze sliznice a zanechávají po sobě drobná vlákna a bavlna je bělená. No a poté jsem objevila toto video: 

 

  Vždycky jsem si myslela, že menstruační kalíšek je záležitost těch, kteří objímají stromy. Slyšeli jste někdy o té paní, která kalíšek používá a pak tím zalévá zahradu a od té doby si nemůže vynachválit kvalitu svých rajčat? Právě díky takovým věcem jsem vždy tento životní styl odsuzovala. Ale když i roztomilé bloggerky pějí ódy na kalíšek (i v rámci bojkotu té daně, která dělá z hygienických potřeb "luxusní zboží"), řekla jsem si, že to musím vyzkoušet. 

 No a je to tu, první měsíc s kalíškem je za mnou a musím říct, že jsem si ho zamilovala! Každý (můj přítel nevyjímaje) mi tvrdí, že je to nechutné, ale měli by se zamyslet. Upřímně, vše co použijete na sbírání krve je nechutné. Při každé metodě vidíte krev a vložky a tampóny navíc leží ještě několik dní v koši. Nedokážu říct, že je díky kalíšku moje menstruace méně bolestivá, ale cítila jsem se skvěle, protože kalíšek stačí vylít po 12 hodinách a celá zkušenost je podstatně čistší. 

 Holky, poučte se z mé chyby a nesuďte kalíšek jako něco, co používají jen hipíci. Nestarejte se o to, co si o tom myslí váš kluk nebo kdokoliv jiný. Udělejte jen to, co si osobně myslíte, že je pro vaše tělo nejlepší. 

A buďme hrdé na to, že jsme holky, protože jsme zkrátka skvělá stvoření.